Naše cesta za bezpečnými cestami...

Naše cesty se sešly. Každý z nás má od vejšky jiný obor - Jana je farmaceutka, Petr učitel informatiky. Hledali jsme, co je krom chemie náš společný jemnovatel. Co, když naše původní obory (ač je máme každý sám za sebe rádi) to nejsou? Hledali jsme a našli.

Společný koníček, postupem času přetavený i na podnikání, je cestování. Bezpečné cestování. Jana už na základce vyhrávala nejeden cyklisťák a Petr na prvním stupni přesvědčoval sou učitelku, že se mýlí ve výkladu některých dopravních značek. Byl si jistý, dopravní značky a situce se učil s tátou, když byli na jakémkoli rodinném výletě.

Oba nás to baví dodnes. Natolik, že jsme si založili vlastní malou autodopravu.

Téměř dvouleté školení v praxi autodopravce nám dalo patřičně zabrat. Na začátku té epizody se nám narodilo třetí dítě. Petr začal jezdit s dodávkou po celé Evropě. Jana s mimčem na ruce a s počítačovou myší v té druhé dělala dispečerku. Konkurenční prostředí nás mlelo každým dnem. Až si říkáme, že jsme to vydrželi tak dlouho. Jednoho dne, když Petr konečně otevřel oči a zřel, jak je Jana utahaná, vystrřesovaná a jak malá Terezka nedostává od mámi to, co by dostat měla. Řekl něco v tom smyslu, že "takhle ne" a začal si dělat dispečera sám. Pořídili jsme mobilní internet do zahraničí a Petr si na notebooku v autě hledal trasy sám.

Dělat si dispečera sám se ukázalo jako ještě nešťastnější řešení. Petr makal i 20 hodin denně a spal kdesi na odpočívadle na dálnici na předních sedačkách auta. Po 4 hodinovém spánku "hurá" předat nebo vyzvednout paletové zboží.

Takhle to prostě dlohodobě nemohlo fungovat. Kdekdo zasvěcený by řekl, proč jsme si nenašli dispečera? Znažili jsme se... Marně. Naše auto svými parametry nevyhovovalo žádnému dopravci. Mohli jsme dál hledat cesty a určitě bysme něco vymysleli. Ale už jsme toho měli dost a po různých pokusech jsme to nakonec vzdali. Navíc Petr to odnesl i zdravotně a tak jsme velké auto na paletovou přepravu přetavili na velké auto pro velkou rodinu. A slouží víborně! 🙂

Autodoprava v troskách, pohroušené zdraví, nutnost živit rodinu... Petr si na pár dlouhých měsíců odpočinul na neschopence, ale co dál?... Vlastně: všechno je správně tak, jak je. Jana je konečně zase mámou a Petr se po uzdravení může pustit do něčeho nového. Po váhání opět přijal učitele informatiky, ale to nám je pochopitelně málo. V dobrém slova smyslu - toužíme dělat nějaký společný projekt.

Ano. Přemejšleli jsme, co nás na autodopravě bavilo a co naopak. Petr chytne do ruky volant a je ve svém živlu. Jana se zase ráda "šťourá" v jakýchkoliv pravidlech či zákonech. Společný jmenovatel je i bezpečnost, kterou jsme, popravdě, v době ježdění po Evropě moc neužili. Naštěstí Petr celou anabázi zvládl bez nehod, ale bezpečnost byla na hraně.

 Bez nehod se to zvládlo snad proto, že i přes namáhavost Petr dodržoval zásady bezpečné jízdy. Když byl unaven z jízdy, nestyděl se zastavit a udělat si pár dřepů nebo se prošel. Desetitisíce "nalítaných" kilometrů v minulosti a další desítky tisíc v autodopravě zajistily, že praxe bylo dost.